Kdoví

Léta páně roka dvoutisícého dvanáctého, v dávnodobách, kdy mrtvé moře bylo ještě marodem, sešli se dva mudrci na území dnešního chrudimského okresu, jmenovitě zástupce rodu Šárisů, Lukáš Šára a vévodkyně, Nikča Štěpánková, aby společně sdíleli své nadšení do muziky. Hudba se jim postupem času z pouhého koníčku stala kladrubským hřebcem a obé postavy našeho příběhu, zakusili líbeznost takzvaného dvojhlasu (v hudbě velmi často používaná technika pozn. redaktora). Dny plynuly, utíkaly a z náhodného objevu se stala posedlost. Zpívali a dvojhlasili, hráli a tvořili, scházeli se a scházeli, ale někdo jim přeci jen scházel. Lukášova potřeba vícehlasé muziky si za pomocí času vypěstovala pokročilé stádium závislosti. Po Lukášově návratu z léčebny pro chorobně nemocné muzikanty se zaměřením na vícehlas, navrhl Lukáš (tehdy ještě ne zcela vyléčený) přizvat na společné zpívánky dalšího člena. V oné instituci, jak z něj poté vylezlo, se totiž seznámil s dalším pacientem, dvořanem na dvoře rodu Dvořáků, krátkozrakým Vojtou Dvořákem, který svůj pobyt krátil zpěvem textů mezi řádky a hrou na loutnu.

Byl přizván na občasné víkendové dýchánky, by všichni tři ukájeli svoji touhu po vícehlasu a folku. Ano, nyní se dostáváme do fáze příběhu, kdy by bylo vhodné čtenáři vysvětlit označení pojmu pro hudbu, tzv. "folk". Je to zkratka převzatá původně z angliko-vojtského jazyka: Fešní Oligarchové Ladící Kytary. Styl hudby svým zaměřením (zejména vícehlasu) naprosto vyhovoval našim třem hrdinům a folková životní filozofie hrála do not. Nadále nebyl čas ztrácet čas a po týdnech extázních stavů nastala ona chvíle, kdy měli všichni tři prvně předstoupit před panovníka a předvést své umění. Takzvaný "koncert" (nebo "vystoupení" pozn. redaktora) tehdy statisíce lidí z celého království chtěly slyšet, však kůli (absolutní) absenci vstupenek se zúčastnila jen hrstka V.I.P. vyvolených (cca 20 občanů) na soukromém dvoře kdesi daleko předaleko za tolika horami, že by bylo dlouhého povídání všechny jmenovat.

Hudebníci si vystoupení náramně užili, ale ni jeden neměl tucha, že atmosféru poklidných stavů brzy naruší oblak prachu s jediným, zásadním problémem. Panovník se totiž zeptal na jméno souboru, aby mohl na pergamen perem napsat věnování jeho čestného uzání (v dnešní době tzv. FB Like). Stáli jako opaření a nevydali ze sebe ni hlásku. "Tak jaké je jméno vašeho uskupení?", zeptal se po váhavé minutě ticha vládce nevrlým hlasem. "Kdoví" vyhrkl v záchvatu strachu jeden z nich. A bylo dáno. Zaražení, nemocni cokoliv dodati pouze sledovali panovníkovu ruku, jak svým rozhrkaným písmem kreslí jednotlivé littery nešťastného přebreptu na posvátný královský toaletní papír. Království od tého času nepoznalo stejný den. Dny utíkaly nocím rychleji než noci dnům a hudba kvetla v tvořivých myslích všeho podroušeného poddanstva i honorace. Tehdejší krčmy se plnily podruhy s nástroji v dlaních a neladěné tóny si nacházeli cesty i do těch nejtvrdších hlav.

Po slavném objevu kontrabasu (baskytary) v roce následujícím, která tehdejším skladbám dokázala vnuknout nevídaný říz, bylo rozhodnuto najmout souboru dalšího poddaného na nově vytvořenou pozici. Prvním byl podruh Ondra, který odehrál se skupinou několik koncertů až do nešťastného večera, kdy na jeho nástroji omylem zazněl tón Adur místo očekávaného Gdur - Osudová (chyba). Přese všechny písmené žádosti o milost, směrované ku obměkčení panovníkova srdce, byl sťat dne 21.09.2012. Dalším pečlivě vybraným z nekonečných řad zájemců o tento post se stal kníže Vojta Pražan.

Doménou basisty (jak se tehdá začalo průkopníkům říkati) Vojty byla ochota alespoň jednou za rok přijít na zkoušku. Byl to svým způsobem bohém, který muzikou žil, srdcem i duší, krví žil, tak jak se sluší a patří. Jedného dne se však nebohý král dozvěděl o Vojtově silné inklinaci ke stylu amerických otroků, jazzu a rozhodl, že v zájmu dobrých mezinárodních vztahů s tehdejšími anglikánskými kmeny, musí z královské skupiny okamžitě odejít. Dlouhé měsíce ukrývání jeskynních ozvěn jazzové kapely DeepDark přišlo v niveč a celé tajemství obrazně řečeno bylo vykřičeno. Nebyla jiná možnost. Lukáš, Nikča a Vojta již potřetí hledali nového hráče na basonástroj. Kdoví kolik nevinných, šikovných a tvořivých hlav muselo padnout, než si soubor konečně vybral další oběť. Pro zachování památky Vojty Pražana skupina vybrala dalšího Vojtu v pořadí, z rodu Šakarovců, Vojtu Šakarova.

O novém Vojtovi je z dochovaných písemných zdrojů málo co vyčíst. Kroniky té doby jsou po okraje stran plné povídání o nástupu nového hudebního stylu tehdejší mladé generace, Železa (metal), význačného pro svůj osobitý přístup ku zpěvu v podobě běsivého křiku. I Vojta se stal jednou z četných obětí a po prvém odehraném koncertě byl díky své touze, dobrovolně-nucen ze skupiny odejít. Zdá-li se vám naše příběhová cesta nekonečná, vězte, že určitě ještě nejsme u konce. Další půlrok bez kontrabasáka byl teskný a neproduktivní. V létě roku dovutisícého třináctého byl do služby povolán muž činu. Rovnó z valašského kraja sa na valníke dovlekl muzikant Tonda Vlach. Další historie/budoucnost je nyní v jeho, Lukáše, Vojty, Nikči, a především, vašich rukou... V současné době bývá skupina čtyř fidlálistů zvána na koncerty především do dvora Neuperského a okolí královského města Chrudimi.

... (léta plynuly) Tentokráte ale už opravdu většina členů kapely pevně a dlouhodobě věřila (snad až na Tondu), že Tonda s kapelou zůstane. Nestalo se tak a po několika odehraných koncertech i on, jak se v hudební branži říká, pověsil baskytaru na Hřebejk. Pomalu všichni pociťují, že se celý náš příběh začíná točit v nekonečné smyčce na monotematickém základu "shánění basáka". Byl by to krásný, ale velmi dlouhý příběh rozepisovat zde o věčné výměně basáků, a tak se vypravěč uchýlí k pouhému konstatování jmen basáků, jak následují za sebou. Přícházejí a odcházejí.
Ondra -> Vojta 1 -> Vojta 2 -> Tonda -> Jirka 1 -> Jirka 2

A co bude dál? Kdoví ...